Hlava přestala bolet a bohatá snídaně formou švédského stolu nás opět postavila na nohy. V deset mikrobusem na letiště, odkud bu jsme v 12.30 měli letět Do Caracasu Airbusem A 340. Murpyho zákony fungují dokonale, z tisíce letu je opožděn pouze náš. Odlétáme o tři hodiny později. Rychlost 850 km/h, letušky ochotné, ale všechny těsně před duchodem. Po dvou filmech, obědu a večeři jsme v 17.30 v cíli našeho letu. Skupina B už nás netrpělivě vyhlíží, přeci jenom čekání u pásu na zavazadla je moc nenadchlo. V hale si měníme dolary v kurzu 1USD=2200BS (cca 80BS=1KC) a jedeme s nějakým maníkem dodávkou 3USD/os na autobusák San Martin odkud nám jede bus ve 21.15 (22000BS) do Cuidad Bolivaru. Autobus to byl prvotřídní, lepší jak letadlo tzv. Cruiser.

V pět třicet jsme Bolivaru. Chceme jet k Angel Falls, samozřejmě že nás obklopí dohazovači a začínají smlouvat. Po porovnání nabídek bereme třídenní výlet za 150 USD(doprava, jidlo- all included). Po kratičké prohlídce města jedeme na latiště, kde nasedáme do dvou letadýlek asi typu Cesna, s kterými letíme do Canaimy. Tam zaplatíme 8000BS za vstup do parku, dáváme pivko Polar (2000BS ve městě 500-1000) a odevzdáme se do rukou pruvodce Tonyho, který nás ubytuje v místním hotýlku. Odpoledne se poflakujem po okolí, k večeru nakoupíme tři kartony pivek a něco popijem. Vzhledem k časovému posunu jdeme spát brzo.

Kolem jedenácté vyrážíme nad vodopád u Canaimy, kde nasedáme do loďky s třemi domorodci a jedním Japoncem s nimiž vyplouváme proti proudu Rio Carrao, směr Angel Falls. Po třech hoďkách odbočujem na Rio Charun, která vede skoro až pod největší vodopád světa. K němu se člověk však dostane až po třicetiminutové procházce. Vykoupáme se v malém jezírku pod ním, nafotíme fotky typu já a vodopád a mažem k tábořišti. Večeříme kuře, snažíme se družit s Japončíkem, blázen chce stihnout Venezuelu za 11 dní, vypálíme červa vodkou a usínáme. V noci mě probudí nevídaný liják. Není se holt čemu divit, jsme tady na konci období deštu.

6.10.2003 Pondělí Angel Falls-Salto El Sapo and El Sapito – Canaima

Po celoročním dešti voda stoupla o pul metru, což je zpusobeno pískovcovým podkladem stolových hor, které jsou tady všude okolo. Pískovec vodu nezadrží, takže všechno jde okamžitě dolu. Někteří z nás již začínají pociovat vliv místní mikroflóry a snídají Endiaron. My šastnější máme tím pádem dvojitou snídaniJ . Přejedenej usedám do lodi a uháníme do Canaimy Cesta je záživnější vzhledem k většímu stavu vody a tím pádem i větším vlnám. Před dvanáctou, po čtyřech hodinách jsme nad vodopády El Sapo a El Sapito, které jdeme vokouknout. Pod Sapem se dá projít po stezce, což docela stojí zato. Uděláme kýčovité fotky a scházíme k laguňe u Canaimy. Večer jdeme do hospody a zjišujem, že ceny odpovídají lokalitě. Jídlo 16000 BS.

V sedm mě probudí děti, které tady chodí do školy o trochu dřív než u nás. V devět máme být na letišti. Zde podle očekávání dvě hodiny čekáme a potom nasedáme do letadélka, které nás má dopravit do naší příští destinace. Je to trošku starší stroj než před dvěma dni. Pilot se pokřižuje a my vzlétáme rychlostí 120 km/h do Santa Eleny. V letadle nefunguje většina přístroju, bohužel ukazatel paliva ano. Někdy v polovině cesty podle GPS se obě nádrže dostaly na hladové oko a pak na nulu označené zde nápisem Empty. Nezbylo než doufat, že pilot ví co dělá a ví kolik mu to žere. Občasným nakloněním letadla na pravé křídlo vždy něco na ukazateli vyloudí. Po hodině letu přistáváme na polním letišti v Elene, kde si nás místní strážci pořádku zapíší a vydřiduši taxikáři zavezou do města za 5000BS/6km. Ve městě nakupujem pečivo a kerosin do Daníkova vařiče, který ovšem jak později zjišujem moc nehoří. Odchytí nás místní pruvodce Frank a nabízí nám výlet na Roraimu. Po debae v hospodě se s nim domluvíme, že pojedem do Saraope taxikama za 2x30000BS, kde se ubytujem a druhý den pro nás přijedou jeepy a za 2x80000 nás odvezou do Paratepui a za ctyri dny zase nazpet. Frank jako pruvodce si účtuje 50000/den. V Saraope postavíme stany a někteří z nás neodolají steaku za 5000BS. Otočíme párkrát rundu Polaru (1000BS) a bavíme se pozorováním švábu, kteří jsou tady opravdu v hojném počtu všude kolem nás.

8.10.2003 Středa Soroape-Paratepui – Rio Kukenain

9.10.2003 Čtvrtek Rio Kukenain-Roraima

10.10.2003 Pátek Roraima

Roraima je nejvyšší ze stolovek a střetávají se na ní hranice tří okolních státu Venezuely, Brazílie a Guany na tyv. Triple pointu. No a tam jsme také dneska vyrazili. Během cesty, která mě přišla celou dobu většinou jednotvárná (měsíční krajina), je možno vidět údolí krystalu, pár jezírek, jednu díru v zemi El Foso, kde se dá koupat v dost studený vodě, a mnoho skalních útvaru, které připomínají všechno možné. Ve dvanáct jsme na Tripple pointu. Oběd se skládá z musli tyčinky a pár kneckebrotu(není nad to zjistit, že člověk trochu podcenil jídlo na pět dnu). Zkrátim to, večer jsme zase doma po 18 km a já toho mám plný zuby.

Start dnešní etapy je v osm hodin. Jde to svižně, 10.30 Base camp, kde ani moc nezastavujem a apkáme až k Rio Ték, kde jsme v pul třetí.Během cesty si dokáže Endi zvrknout oba dva kotníky, ale není to nic vážného. Příště už si prej koupí kotníčkové boty. Stavíme stany, pereme naše smradlavé věci. Frank nám upeče chleba, který nám docela jede. Aby taky ne, když už k jídlu toho moc není. Ykoušíme už i opečené kobylky, které chutnají jako indiánský chleba, tj. bez chuti. Večer si ještě domluvíme nᚠvýlet Rio Caura. Pětidenní výlet nás bude stát 200000BS/os. včetně dopravy a jídla. V sedm začíná slejvák, tak jdeme spát.

12.10.2003 Neděle Rio Ték-Paratepui-Santa Elena

Poslední den na stolovce vyrážíme v osm a jelikož na nás čekají v jedenáct džípy v Paratepui, musíme upalovat. Jsme tam v 11.45 a domluvíme se s nima, že nás za příplatek 2x20000BS vezmou až do Santa Eleny a za dalších 20000 nás jeden z nich vezme do městečka v Brazílii, kde je restaurace All U can eat. Stavíme se ještě na autobusáku, kde koupíme lístky do Cuidad Bolivaru za 15000Bs a necháme tam i baohy za 5000Bs. Hranici překročíme na očkovací prukazy a v přilehlém městě zapadnem do výše zmíněné restauračky. Po dvou hodinách obžerství (cca15OOOBs) si jdeme koupit hamaky. Cena 27000-40000Bs. Všude se tady platí v Bolivarech, ono stejně za městem už je jenom Amazonie, tak proč by se zatěžovali oficiální měnou. Lenka s Kubou ještě v jedné ulici dostanou na oslavě dětského dne dorty a kolu čímž se dorazíme. V pět musíme zpátky, aby jsme stihli bus. Na hranicích se ještě stavíme a vyšlem Daníka,jako nejlepšího španělštináře, aby vyškemral razítka do pasu. Ten se, ale po deseti minutách rychle vrací a radši rychle jedem, že máme prej mít do Brazílie víza a hraničáři se diví jak jsme se tam dostali. Tak se tomu s chutí zasmějem a rychle padáme ze země fotbalových mistru světa. Není se co divit. Maj tady hřiště na každém rohu a dokonce jim ani nevadí, když hrají na asfaltovém celý den bosky. Ve městě zavolame vlasti(1min=1000Bs),nabere Franka a v osm už nás veze autobus společnosti Los Lanos do Bolivaru. Bus chladí, takže spacák je neocenitelný.

6.30 Cuidad Bolivar po druhé. Kupujem si lístky do Valencie na čtvrtek v 21.00. Pak taxikama jedeme k Frankovýmu bratranci, kde necháváme baohy a pokračujem k supermarketu. Něco dobrého si nakoupíme a v deset jsme zpátky u baohu a bratrance. Čeká na nás dodávka Dodge pro 12 osob. Její stav je uspokojivý-jede a dokonce má i přehrávač CD. Funkci changeru obstarává další příbuzný. Začíná nám výlet k Rio Caura. Po 15O km stavíme u nějakého motelu, pojíme Arapi a mažem dál. Cíl město Maripa se nám zjeví ve čtyři hoďky na obzoru. Hodíme bágly do nějaké garáže a vyrazíme na loďce po proudu řeky pozorovat flouru a faunu. K mému velkému překvapení, motor všechno vše nevyplašil a my mohli pozorovat opičky a pár leguánu. Po příjezdu objeví kluci bar na Calle Bolivar, což se později ukáže jako stěžejní událost pro tento večer. V baru jsou tři kulečníkové stoly, dá-li se tomu tak říkat a dvojice Dan, Andy vs Štěpán, Kuba začnou nelítostnou bitvu na život a na smrt. My s Mílou a holkama se zabavíme džusem a nějakým alkoholovým výtažkem 30% za 1500Bs z místního koloniálu. Ten nás během dvou hodin dorayí a my jdeme spát do hamak, které nám postavili na nějaké zahradě. Zbytek večera znám pouze z vyprávění. Dan s Endym vyhráli 20:1, padlo něco kolem 130 Polaru a Dan ylomil tágo. Poté přijela Venezuelská hlídka policie a ta se zapojila také dohry. Češi nakonec podlehli 1:2. Policajti z toho měli takovou radost, že vzali Štěpána na projíĄžďku městem.

Dneska jsme vyjeli proti proudu řeky, vstříc nevšedním zážitkum. Během pětihodinové cesty jsme viděli říční delfíny, dvě loďky a pořádně se přismahli. V šest jsme zastavili u jakýchsi přístřešku vzlodili věci a jeli ještě chytat ryby. Endi chytil Piranhu a Štěpán Stingera; jednu z těch jedovatějších ryb co tady jsou. Člověk by ani nemusel vědět co tady v tej vodě žije když se v tom koupe. Pokuď ale nekrvácíte, tak na Vás Piranhi opravdu nejdou. Večer nás ještě navštíví tarantule v kuchyni, netopýři a v řece shlídnem úhoře a dva hady v blízkém potoku. Usnulo se bez problému po pár kalíšcích rumu.

15.10.2003 Středa Rio Caura-Playon

16.10.2003 Čtvrtek Playon-Maripa-Cuidad Bolivar-Valencia

V osm jedeme zase po proudu do Maripy. Šest hodin v lodi je docela otrava, zvláště když neustále praží. Nedá se nic dělat, jedeme bez pauz, protože v jednu tam na nás má čekat odvoz do Cuidad Bolivaru. Jsme tam přesně na čas, kupodivu dodávka taky. Radujeme se zbytečně, Dodge má roybité palivové čerpadlo, takže hoši se musejí pustit do opravy. Nám nezbývá než doufat, že jedno z pěti čerpadel co vedou v koloniálu se bude hodit a my stihnem autobus do Valencie. Naše kulečníková čtyřka si krátí čas další partičkou. Ve čtyři hoďky motor znova naskočí a za čtyři hodiny já, štěpán a Endi vystupujem na autobusáku, ostatní jedou k bratranci pro věci. V devět už všici sedíme roztroušeně po busu. Na cestu nám pustí film Honk-kongské provinience-větší stupiditu jsem snad neviděl. Bohužel nemužu usnout kape na mě voda z klimatizace. Řidič si z řízení udělal adrenalinový sport, takový magor mě ještě nevezl. Několik myšek s busem plným lidí, to stálo opravdu zato. Naštěstí ho pak vyměnil kolega a já usnu.

17.10.2003 Pátek Valencia-Barinos-Merida

Ve čtyři ráno mě probudí a dá se se mnou do řeči spolusedící ženština Laura, která byla puvodem z Guayany, takže mluví anglicky desetkrát líp než já. Cesta nám v plynulém rozhovoru příjemně utekla a v deset jsme vystupovali ve Valencii. Hned nás odchytí dohazovač autobusu do Meridy. Jelikož přes den luxusnější busy do Meridy nejezdí, nezbývá než se vydat courákem v devět hodin za 13000Bs do Barinos kde v pul pate vystupujem, kde bereme purto puedos neboli share taxi do Meridy za 6000Bs/os. V Meridě nás za další tisícovku hodil do posady la Merida, kde jsme pro dnešek za 5000Bs zakotvili. Večer jsme ještě měli v plánu zajít na jídlo a domluvit se co dál. Po bouřlivé debatě se dohadujem tak, že já, Míla, Jáňa a Léňa zkusíme jít na Pico Humbolt a ostatní si uspořádají program s místní cestovkou. Sraz bude za čtyři dny v posadě o sedmé večer.

18.10.2003 Sobota Merida-Tabbay-La Mucuy-Laguna la Coromoto

V sedm necháváme v posadě neduležité věci a po snídani jdeme na roh ulice 19 a 5, odkuď jezdí minibusy do Tabbae. Za 370 Bs a dvacet minut jsme tam. Na náměstí kupujeme pálenku a bereme taxi za 5000Bs směr Mucuy. Tam jsme dali u vstupu do parku 500Bs /stan den;1000Bs/ osoboden. Dá se projít i bez poplatku, chtěli jsme pomoct Venezuelské ekonomice. Mapu tam žádnou na prodej neměl, nezbývá než jít podle Lonelyho. Za čtyři hoďky jsme u Laguny Coromoto, kde taky bivakujem. Přes noc prší, bolí mě hlava, antimalarika se zřejmě perou s výškou a pálenkou.

Dnešní etapa startuje v osm hodin a my jdeme až do pravého poledne k laguně Verde, kde poobědváme. Je to opravdu jeden z nejhezčích treku co jsem kdy šel, nádherná jezera později i panoramata a nikde ani živáčka. Teda až na pejska, který nás sleduje od prvního jezera. Ve dvě pokračujem k El Soru, kde jsme za další hodinu a čtvrt. Nastává čas rozhodování co dál. Buď na Pico Humbolt (4952 m.n.m) nebo nechat vrchol vrcholem a jít k lanovce na Pico Espejo (4764 m.n.m). Vyjdu asi ještě o pět set metru vejš do jednoho sedla odkuď je vidět na obě strany. Nevíme jak totiž vypadá cesta na druhé straně hřebenu a jak je značená. Něco okouknu a pak zase holt seběhnu dolu a něco smlsnu. Za hodinu k nám dorazí páreček z Polska, který jde právě od lanovky. Prej to docela jde, měli super počasí na cestě jsou prej mužici. Uvidíme, ráno moudřejší večera. V noci nechutná zima , začíná pršet.

Počasí, že by psa člověk nevyhnal, ani ten nᚠuž není vidět. Čekáme do desíti a pak už je nám jasné, že Pico Humbolt nám zustane odepřen a v pul jedenacte jdeme smerem na Pico Espejo. Panoramata žádná nejsou, ještě že jsem něco nafotil včera. Nevidíme nic akorát mlhu, mužici jsou naštěstí po třiceti metrech. Ve tři hoďky, někde před Pico Bolivarem se přidávají k dešti i kroupy. Kupodivu se objeví opět nᚠvěrný souputník pes. Co ten tady dělá opravdu nevím. Cestou ještě potkáme krávy horolezkyně. V pět jsme konečně u lanovky, kterou objevíme náhodou, když vítr rozfoukne na okamžik mlhu. Jinak bych řekl, že by jsme ji s klidem přešli. Začíná sněžit, vítr ukrutný. Stavíme stany u vchodu do budovy a připravujem se na noc ve čtyřech v jednom stanu. V jednom by jsme se asi nezahřáli. Nakonec náhodou Jáňa objeví pod lešením dvířka do suterénu budovy. Není čas na hrdinství, bereme stan a přesouváme se dovnitř, je tam sice stejná zima, ale nefouká tam vítr, dokonce nám tam svítí světlo. Zima v noci opět nechutná, alumatka ani beton podemnou nehřejí, celou noc tak člověk prokouká do spacáku.

21.10.2003 Úterý Pico Espejo-Merida

Čekáme do pul desátý, lanovka opravdu dnes nepojede. Lonely nelhal, mimo sezonu jezdi pouze od středy do neděle. Nezbývá nám teda nic jiného než sejít dvacet km do Meridy. Viditelnost opět na hovno, ale aspoň přestalo pršet. Pod lanovkou opět potkáme psa. Je to Robocop, přežije všude. Ve dvanáct zkoušíme štěstí u třetí stanice lanovky. Vyběhnou po nás dva psi, ale tentokrát platí: pes, který štěká nekouše. Ptáme se nějakých údržbářu jak to s lanovkou vypadá . Měli jsme štěstí, zrovna jeli na oběd, slitovali se nad námi a vzali nás dolu do Meridy služební jízdou za 10500Bs(normální jízdné 21000Bs). Když jsme viděli co by nás ještě čekalo, byli jsme jim docela vděčni. V Meridě jsme šli hned do posady, trochu se zkulturnili a vyrazili se najíst. Našli jsme super restauraci na Calle 24. Velké porce, 3x4piva ve čtyřech za 33000Bs. Navštívili jsme místní poštu, asi jedna ze tří ve Venezuele,poslali pohledy, zavolali domu a zašli na internet. V sedm už jsme byli zpátky v posadě a připraveni k odjezdu na autobusák. Plán se ovšem změnil. Skupina B během čtyř dnu mezitím domluvila výlet na Los Rochos za 61USD, letecky z Caracasu. Chvilku se domlouváme nápad se nám líbí a tak odjezd odložíme na zítřejší večer. Dnešní den zakončíme kulečníkem (cca15000Bs/h) v herně lepší kvality než v Maripě. Jo ještě jsme směnili dolary v kurzu 1USD=2500Bs.

Aby jsme neproflákali celý den, tak nám ostatní doporučili výlet na koních u jezer Mucubai. Ráno na nás čekal jeep za 50000, který nás dovezl až do sedla k výše zmíněným plesum. Tam najmuli tříčtvrteční koně za 55000BS/4os s koňákem a cválali na projíždku k laguně Verde. Muj poník, byl nějakej pomalej, naštěstí Jáni zase moc rychlej, tak jsme si je na první zastávce vyměnili a bylo vše OK. Ten muj mě pak dával docela zabrat, dokonce mě syčák jednou pěkně protáhl borovicí. U rybníku Victoria jsme seskočili a sešli dolu k silnici, kde už na nás čekal nᚠjeep a řidič, se kterým jsme potom zašli na oběd do restauračky 34000Bs/5os. Ve čtyři jsme zase zpátky v Meridě, sbalíme věci, kouknem na net(5OOBs/h) a pak už jenom bereme tágo na autobusák(3000Bs). V pul osmý jedeme busem do Caracasu za 25000Bs plus 200 bágly.

23.10.2003 Čtvrtek Caracas-Los Rochos

Na bus terminálu berem tágo (20000Bs) a mastíme to v zácpě na letiště, kam dojedem v 8.15. V 8.30 máme odlet, který se díky nám trochu opozdí.Platíme letištní taxu 6000Bs, bereme si 12kg našich svršku a zbytek necháme v krámku letecké společnosti. Letíme dvoumotoráčkem a za hodku jsme v “Real Caribicu” na Los Rochos. Po vstupním poplatku 15000Bs rozmýšlíme co dál u Oskar shopu, což je maník, který jak později zjistíme, má vše na ostrově asi pod palcem. Jdeme do správy parku na druhé straně něstečka, kde nám vystaví povolení na kempování. C ose týče lodí a potápění máme se obrátit na Oskar shop. Po cestě ovšem potkáváme prvního krajana zde, Petra, který tady staví potápěčskou základnu, a který nám nabídne azyl na příští čtyři dny. Odjíždíme loďkou(5000Bs) na ostrov San Francesca, kde stavíme stany.

25.10.2003 Sobota San Francisques -Dos Mosquises- San Francisques

O deváté máme vyrazit pronajatou lodí na celodenní výlet-20USD. Bohužel nebo naopak bohudík, přijela až v deset, ale zato super rychlík(32mil/hdokonce s pěti ploutvema a ostatním vybavením) , s kterým vyrazíme na jih k Cazo Sal kde asi hoďku šnorchlujem a poté pokračujem na ostrov Dos Mosquises, kde je mořská biologická stanice pro záchranu mořských želv. Prohlídli jsme si želvičky, zašnorchlovali si a pak už byl čas vyrazit nazpět domu. Večer proběhl ve znamení mariáše.

Ráno jsme se dohodli, že by večer mohla být nějaká párty a tak s Léňou a Petrem vyrayíme na Grand Roque nakoupit nějaké ryby a pití (pivko 740 Bs, chipsy 1000, ryby 4000Bs/kg, houska 500Bs). Pak už nám po návratu zbyl čas jenom na šnorchlování, opět lenošení a přípravu večeře. Ta byla opravdu vynikající(Tuňák, Baracuda a vše co dum dal) prostě taková třešnička na konci naší dovolené.

27.10.2003 Pondělí San Francisques-Grand Roques-Caracas

V sedm třicet vyjíždí k letišti první skupina. Druhá tam dorazív 8.15. Odlet je v 11.00, takže v klidu se mužeme pokusit o dobytí zde nejvyššího vrcholu Pico Rochue ( 110 m.n.m bez aklimatizace). Bohužel jsme zjistili, že díky obtížnému terénu-skládka odpadku, nelze pokračovat jižní stěnou a tak jsme změnili plán na hřebenovou turu. Kyslík a bágly jsme nechali v base campu u letiště. Za třicet minut jsme hřebenovku zvládli a pak už jenom nastoupili do letadla L410 Turbolet(koupený od Rusu), které nás ve dvanáct vyhodilo v Caracasu na vnitrostátním letišti. Přebalili jsme a přešli na mezinárodní, kde jsme objevili super levnou závodku v suterénu. Kromě nás už tam byli jenom zaměstnanci. Pak už nás čekalo jenom odbavení a příjemné překvapení, že odletová taxa je zahrnuta v ceně letenky. Takže nám zbývalo jenom utratit ty desítky tisíc Bolívaru, které jsme dostali na letišti za 30USD=cca 70000Bs, a které v Duty Free Shopu měli cenu cca 100000, jelikož ten pracuje s oficiálním kurzem 1USD=1600Bs. Člověk by neřekl, jak je těžké utratit tolik peněz během hodiny, aby stihl letadlo. Skupina A svoje letadlo trošku zpozdila (odlet 17.45), my to měli tak akorát v 18.05 kdy jsme dali své sbohem Venezuele.

28.100.2003 Úterý Madrid-Vídeň-Praha